Prodloužujeme lhůtu pro vrácení zboží až do 15.1. následujícího roku pro všechny objednávky přijaté od 1.11.. Máš tak zajištěnou bezproblémovou výměnu i po Vánocích. Tak čím rozšíříš rodinný šatník?
Všimni si, co děláš, když máš pauzu. Oči zabodnuté do displeje. Uši „ucpané“ podcastem. Tělo v poloze, co nevypadá ani hezky, ani zdravě. Smysly nejsou jen nádoby na informace. Jsou to živé, pohyblivé orgány. A co se nehýbe, zatuhne – oči a uši stejně jako krk a bedra. Tady je návod, jak smysly zase rozhýbat a nabudit. Ne přes apku. Ale přes hlínu, stromy, nerovný terén, nečekané pohyby. Protože kdo rozpohybuje smysly, aktivuje i mozek – a vrátí se zpátky do světa mimo obrazovky.
Zatuhlost těla poznáš hned. Záda bolí. Přes rameno nezvedneš ruku. Ale smysly? Ty tuhnou potichu.
Oči koukají – ale nevidí. Uši slyší – ale netuší odkud to přichází. Rovnováha? Nejdřív zakolísá – a pak tě složí na schodech.
Pohyb bereme jako bonus. Protipól ke kanceláři. Jenže smysly ho potřebují jako palivo. Bez něj vadnou. A nepotřebují ho ani tak víc – potřebují ho v novém směru.
Pohyb hlavou, očima, tělem v prostoru. Světlo, stín, vítr, nerovnosti. Říkejme tomu smyslový reset. A první krok? Přestat zírat. A začít skutečně vidět.
Sedíš – a zíráš. Hodiny, dny, roky. Monitor, mobil, papír – pořád stejná vzdálenost, stejný úhel, stejné světlo. Oční svaly nepracují – zorné pole se zúží, periferie mizí, zrak se unaví. Ne přetížením – ale nehybností.
Oko je pohybový orgán. Svalový, reaktivní, ladicí. Není určený k fixaci, ale k prozkoumávání – od detailu k horizontu, z blízka do dálky, ze stínu do slunce.
Mozek přepíná mezi smysly podle pohybu. Když se nehýbeš, přepne do „tunelu“. Oko se stává skenerem a přestává být orgánem vnímání. Ztrácíš hloubku, prostor, rytmus. A někdy i spojení sám se sebou.
Studie z roku 2024 ukazuje, že dynamický pohyb očí a hlavy výrazně zlepšuje prostorové vnímání, rovnováhu a stabilitu postavy – právě díky lepší synchronizaci zraku a vestibulárního systému.
Prostě když se hýbeš, oči pracují líp. A když ne? Tuhnou společně s tebou.
Katy Bowman v knize Move your DNA říká, že „i oči potřebují pohyb, aby přežily.“
A co teda s tím? Nepotřebuješ žádné super cviky na oči. Potřebuješ krajinu. Nerovný terén. Hru se světlem.
Nechoď jen rovně. Toč se, zastavuj, nespěchej.
Zkus venku najít:
Oko se naučí lovit – a spolu s ním mozek.
Uši máš „otevřené“ po celý den – ale většinou vnímají jen hluk. Klikání kláves, ventilátor, tikání hodin, podcast. Sluch přestává být orientačním smyslem – a stává se tapetou na pozadí.
Uvnitř ucha ale není jen bubínek – je tam vestibulární systém. Vnitřní gyroskop, co registruje směr, náklon, rotaci. A ten potřebuje pohyb.
Pohyby hlavy, kroky do neznáma, přešlapy na nerovném terénu – to je výživa pro rovnováhu. Bez ní se celý systém zplošťuje. Ztrácíš odhad vzdálenosti. Zavrávoráš. A mozek začne dělat místo uší jejich práci. Kompenzuje, co by normálně zvládlo tělo samo. A to ho unaví rychleji, než si myslíš.
Výzkum provedený v roce 2022 odhalil, že i krátkodobá vestibulární stimulace – třeba pohyb hlavy – zlepšuje prostorovou orientaci, zrakovou stabilitu i mentální zpracování.
Katy Bowman v knize Move your DNA zase říká, že sluch je „smysl, na který jsme zapomněli“. A přitom právě na něm záleží, jestli se udržíš na nohou.
Co můžeš udělat teď hned?
Zatoč se, lehce se zamotej. A pak zpomal a nech tělo najít rovnováhu.
Zkus to při příští procházce:
Sluch není pasivní přijímač – je to prostorový radar. Stačí ho aktivovat.
Smysly nejsou oddělené kanály. Neexistuje samostatný sluch. Samostatný zrak. Mozek z nich skládá jeden celek. Ale aby to zvládl, potřebuje jediné – pohyb těla v prostoru.
Procházka po nerovném terénu? To je orchestr:
Studie z roku 2015 potvrzuje, že mozek neustále přeskupuje smysly podle toho, co právě používáš . Říkají tomu cross-modal plasticity – klíč ke pružnému vnímání a rovnováze.
Katy Bowman to nazývá nutritive movement – pohyb, který vyživuje. Nejen svaly, ale i smysly. Ne jednotvárný, ale plný změn: světlo–stín, ticho–hluk, klid–pohyb.
V téhle hře zkrátka nevítězí ten, kdo maká víc. Ale ten, kdo vnímá pestřeji.
Přirozený pohyb zapojuje:
Čím víc vstupů spojíš, tím méně se ztrácíš. Doslova.
Vypnout smysly neznamená odejít do tmy a ticha. Znamená to znovu je sladit. Dát jim prostor. Přepnout ze sběru dat na regeneraci.
Katy Bowman v Move your DNA říká, že přetížení nevzniká tím, že smysly dostávají moc. Ale tím, že stále dostávají to samé: světlo, hluk, úhel, polohu těla.
Tělo zůstává aktivované – ale chová se nepozorně. Jako rádio, co šumí na prázdné frekvenci.
Napětí se kumuluje – v čelisti, v očích, ve vnitřním uchu. Nejsou to chyby systému. Jsou to signály: „Potřebujeme změnu. Potřebujeme vypnout hluk.“
Podle Katy Bowman odpočinek není nečinnost. Ale cílené uvolnění smyslových a pohybových vzorců.
To znamená lehnout si na záda. Zavřít oči. Ztlumit zvuky. A pak to nechat plynout. Tělo samo ukáže, co ještě nevypustilo. A až smysly skutečně ztichnou, přestaneš poslouchat svět – a začneš slyšet sebe.
Cílem není soustředit se. Jde o to vypnout zaměření a obnovit nastraženost smyslů.
Nepotřebuješ víc dat. Potřebuješ rozhýbat smysly. Ne kvůli produktivitě. Ale kvůli přítomnosti. Aby ti bylo jasné, kde v prostoru se nacházíš.
Když se pohybuješ v terénu, kde nevíš, kam šlápneš, tělo se zapojí celé. Oči čtou krajinu. Uši mapují prostor. A ty se vracíš zpátky – do těla, do světa, do sebe.
Nečekej na víkend. Ani na dovolenou. Smysly rozhýbeš i cestou do práce. V lese za domem. Nebo na obrubníku.
Jen zvedni hlavu. Otoč ji. Zavři oči. A nastraž uši.
Svět tam pořád je. A čeká, až ho zase uslyšíš.
