30% SLEVA NA VŠE NEZLEVNĚNÉ ZBOŽÍ! Ale pozor jen do 29.11., tak honem na nákupy, zásoby nejsou bezedné. (Upozorňujeme na možnou delší dobu dodání.)
Prodloužili jsme lhůtu pro vrácení zboží až do 15.1.2027 pro všechny objednávky přijaté od 1.11.2026.
Jsou projekty, které přesahují samotný sport. Projekt Domestici je jedním z nich. Spojuje vášeň pro cyklistiku s pomocí lidem, kteří procházejí náročnou životní etapou, a ukazuje, že každý ujetý kilometr může mít skutečný význam.
Jako značka jsme hrdí, že můžeme být součástí této iniciativy a podpořit projekt, který pomáhá tam, kde je to opravdu potřeba. Proto jsme si povídali s Honzou z týmu Domestiků o tom, jak celý projekt vznikl, co je jeho posláním a jakou pomoc přináší.
Věříme, že vás jejich příběh inspiruje stejně jako nás.
Projekt Domestici je dnes nezisková organizace, která propojuje sport a téma paliativní péče. To znamená osvětu a podporu paliativy, potažmo mobilních i kamenných hospiců v České republice. Jeho hlavním posláním je mluvit o důstojnosti i v poslední etapě našeho života. Protože smrt čeká nás všechny, ať si to chceme přiznat, či nikoli. A všichni chceme odcházet důstojně. To se bohužel ne vždy daří. Kvůli tomu, jak je u nás nastavený systém péče, spousta lidí odchází v nemocnicích a někdy úplně sama. A právě tomu se paliativní péče snaží předcházet.
Ta myšlenka vznikla ještě před začátkem mých expedic, kdy jsem chtěl svoji cestu spojit s nějakým charitativním přesahem. Zároveň jsem se toho ale trochu obával. Propojení s Domestiky přišlo až během mého putování. Minulý rok jsem, přestože jsem nikdy nebyl cyklista, koupil kolo a rozhodl se, že dojedu do Ázerbájdžánu. Když jsem byl po cestě v Srbsku, narazil jsem na sociálních sítích na neziskovou organizaci Domestici. Spojil jsem se s Martinem Součkem, zakladatelem Domestiků, a slovo dalo slovo. Rozhodl jsem se vytvořit sbírku na podporu Domestiků a paliativní péče. Během té cesty se nakonec podařilo vybrat 190 tisíc korun.
Já doufám, že ten projekt svým způsobem pomáhá celému spektru naší společnosti. I těm, kteří o tom možná zatím nevědí, protože odcházení se jednou bude týkat každého z nás. Čím dřív si tohle téma uvědomíme, tím spíš budeme ochotni a schopni paliativní péči a hospice podporovat. Často se setkávám s tím, že lidé, kteří mají osobní zkušenost s odcházením někoho blízkého, mnohem víc vnímají sílu a přesah paliativní péče. Co se týče Domestiků, o paliativní péči především hodně mluvíme. Propojujeme se s různými sportovními organizacemi a událostmi – například s Ironmanem, Road Classics nebo cyklistickými závody. Propojujeme vlastně dva zdánlivě opačné světy. Sport je moment, kdy jsme se silami na vysoké úrovni. Máme jich dost na to, abychom je věnovali své vášni a výkonu. A proti tomu stojí paliativní péče, kde sil naopak ubývá. I přesto chceme člověku dopřát, aby jich měl co nejvíc a mohl závěr svého života prožít co nejlépe.
Název Domestici je odvozený z cyklistiky. Domestik je člověk, který obětuje svůj vlastní úspěch ve prospěch hlavního závodníka svého týmu. Nedávno například skončila Tour de France, kterou vyhrál Tadej Pogačar. I takový závodník by měl mnohem menší šanci na úspěch, kdyby kolem sebe neměl lidi, kteří mu rozrážejí cestu, provádějí ho pelotonem, podávají mu bidony a poskytují mu technickou, mentální i fyzickou podporu. Díky tomu si může ušetřit energii na části závodu, kde je opravdu potřeba. A podobná myšlenka funguje i v paliativní péči. Člověk nemusí být na tu nejtěžší část své cesty sám.
Já si myslím, že on si tak trochu vybral mě. Nechci znít jako esoterik, ale v určitém momentu života jsem si skrze různé zkušenosti uvědomil jeho konečnost. A ve chvíli, kdy jsem si to opravdu uvědomil, jsem si zároveň dovolil doopravdy žít. Snažím se nabízet sobě i lidem kolem sebe to nejlepší, co ve mně je. Ne vždy je to jednoduché, ale snažím se o to každý den. A pak jsem jednoho dne v Srbsku narazil na facebookový příspěvek Domestiků o akci na podporu paliativní péče, která propojovala právě cyklistiku s tímto tématem. Paliativu jsem už tehdy znal. Věděl jsem, že jde o obor medicíny, který se stará o lidi v situaci, kdy už jejich nemoc není možné vyléčit. A celé mi to najednou začalo dávat smysl.
Co se týče této cesty D352, během které projíždím na kole všech 352 obcí, měst a městysů, jejichž název začíná písmenem D, zažil jsem těch příběhů už několik. Často se ale spíš než na svůj vlastní příběh snažím soustředit na příběhy lidí, které cestou potkávám. Spousta lidí se mnou sdílela své osobní zkušenosti s odcházením blízkých a s tím, jak moc jim paliativní péče pomohla. To jsou momenty, kdy jsem rád, že jsem se na tuhle cestu vydal. Jedu po České republice, mluvím o paliativní péči a zároveň sám zjišťuji, jak paliativní péče funguje v jednotlivých regionech. A právě tyto příběhy mi dávají pocit, že ta cesta má smysl a že jsem si zvolil dobré téma. Zároveň mám krásné zkušenosti s lidmi, kteří se se mnou během cesty spojují a chtějí být její součástí. Někdy se prostě fyzicky přidají a kus trasy jedou se mnou. A vždycky je hezké mít vedle sebe nějakého „domestika“, který mi na trase pomáhá mentálně i fyzicky. Těch příběhů lidí, kteří mi pomáhají, je opravdu hodně. Napadá mě třeba jeden nedávný. Už asi týden mě hodně bolelo za krkem. Tělo během téhle cesty dostává opravdu zabrat a začal jsem si na sociálních sítích trochu stěžovat, jak mě bolí záda a krk. Ten den jsem přijel do první obce a sedl si se starostou v jeho kanceláři. Byl velmi milý a ochotný a sám se mnou sdílel zkušenost s tím, jak jejich rodině pomohla paliativní péče. V rámci rozhovoru jsem si pak postěžoval, jak mě bolí za krkem. A on se mě zeptal: „Tak nechcete namasírovat? Já tady mám masážní lehátko.“ Řekl jsem si: proč ne? Takže jsme plynule přešli z úřadu do jeho masérské místnosti, kde jsem asi půl hodiny ležel na lehátku. Pokračovali jsme v debatě o životě, energii a všem možném – a on mi do toho rovnal záda. To byl hodně zajímavý moment.
Nabídl bych dvě možnosti. První je přidat se ke mně na cestu. Nemusíte se bát toho, že nejste aktivní cyklista. Tahle cesta není o výkonech. Je o společném prožívání, o tom na chvíli se potkat a protnout naše cesty. A těm, kteří na kole jet nechtějí, ale paliativní péče jim dává smysl, bych nabídl možnost podpořit moji dárcovskou výzvu. V rámci D352 chci symbolicky vybrat za každou navštívenou obec tisíc korun. Celkovým cílem je tedy 352 tisíc korun.
To je dobrá otázka. Právě během této cesty jsem se dostal do momentu, kdy jsem v klášteře v Želivě a mám spoustu důvodů celý projekt zpochybňovat. Budu úplně upřímný. Narazil jsem na určité fyzické i mentální limity. Zároveň ale vím, že je to určitá zkouška. Zkouška toho, proč vlastně pokračuji a do jaké míry důvěřuji tomu, co dělám. Není to jen o tom, aby všechno bylo jednoduché a abych si cestu jen užíval. Cokoliv důležitého v životě dělám, přináší i chvíle, kdy si musím ověřit, jak moc tomu skutečně věřím. A právě na to jsou těžké chvíle velmi užitečné. V práci s Domestiky mě dál motivuje samotné téma. Konečnost života je pro mě velmi silná. Její uvědomění mi nabídlo možnost vnímat čas jako nejdůležitější komoditu mého života. Čas, který mám v tomto životě půjčený, chci využít maximálně tak, abych naplňoval svůj vlastní život a skrze to snad i životy lidí kolem sebe. Teď to možná zní hodně esotericky, ale long story short: motivuje mě vědomí, že tu nejsem navždy. Dokud mám energii, chci ji nabízet dál. Domestici říkají: „Každá etapa se počítá.“ A taky: „Můžu, dokud žiju. Žiju, dokud můžu.“ A tak se snažím žít, dokud to jde. To je asi to gro toho, proč jsem se rozhodl podporovat paliativní péči.
Firemní partneři jsou podle mě velmi důležitou součástí podpory paliativní péče obecně. Nemám před sebou konkrétní data a nechci tvrdit něco, co nemám podložené. Je ale zřejmé, že soukromé a firemní dary hrají ve fungování hospicové a paliativní péče významnou roli. Buďme proto rádi za neziskové organizace, které toto téma podporují. Stejně tak za firemní dary a vůbec za solidaritu lidí v České republice, kteří se dobrovolně rozhodují část svých peněz věnovat na podporu lidí kolem nás. Firemní podpora podle mě hraje roli i ve vnitřní kultuře firmy. Je to určitý způsob, jak říct: „Není nám jedno, co se kolem nás děje. Chceme se podílet na tom, aby se lidem kolem nás žilo lépe.“ A co tím firmy získávají? Já bych si skoro dovolil položit otázku, jestli je správné se při pomoci jako první ptát právě na tohle. Nezištnost pomoci má podle mě větší hodnotu než hledání odpovědi na otázku: Co z toho budu mít já? Pokud ale odpovím konkrétně, firma tím samozřejmě ukazuje svůj hodnotový systém. A lidé, kteří mají podobné hodnoty, ji díky tomu mohou vnímat pozitivněji. Pro mě osobně je to třeba směrodatné. Když si kupuji nějaký produkt nebo službu, někdy přemýšlím i nad tím, koho svými penězi podporuji. Pokud vidím, že firma zastává hodnoty, které korelují s těmi mými, mám mnohem větší radost z toho, že jí své peníze pošlu.
Plán je tuhle cestu dojet. Zároveň se ale odpovědi na tuhle otázku trochu vyhýbám, protože mi vlastně přijde lehce absurdní. Můj plán je totiž do určité míry nemít plán a projet tu cestu se vším, co mi nabídne. Myslím si, že právě ve chvíli, kdy jsem začal příliš plánovat, jsem trochu zapomněl na to, proč jsem na cestu vyrazil. Samozřejmě je mým cílem pokračovat, dokud se nedostanu do 352. obce. Zároveň se ale nechci soustředit pouze na obec číslo 352. Chci se soustředit především na samotnou cestu. Teď jsem se dostal do určité krize a začal jsem celou věc trochu zpochybňovat. Myslím si, že je to právě tím rozporem, kdy jsem zase začal příliš plánovat. Původně jsem chtěl, aby ta cesta plánovala mě. Aby mi sama nabízela přesně to, co nabídnout má, místo toho, abych se ji snažil ohýbat podle svých představ. A já ji trochu ohýbat začal. Myslím, že právě z toho pramení současná krize.
Žij, dokud můžeš. A dokud můžeš, tak žiješ. Dělej maximum pro to, abys naplňoval svůj život. Protože tím můžeš naplňovat i život lidí ve svém okolí. Nevím, jestli je to úplně odpověď na vaši otázku, ale rozhodně je to odpověď na můj život a na to, co se snažím žít. Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, pro mě nezištná pomoc lidem kolem mě přestala být otázkou a stala se odpovědí.
Aktivujte svoje senzory. Protože nikdy nevíte, na koho a na co můžete během své cesty narazit. Když ty senzory necháte zapnuté, život vám může nabídnout úplně krásné věci. Přál bych vám proto, abyste život opravdu žili a prožívali s tím, co vám nabízí, nikoliv pouze s očekáváním toho, co vám může dát. A taky vám přeji spoustu šťastných kilometrů – ať už pěšky, na kole, nebo autem. Spoustu zdraví a radosti ze života. A vlastně i to, aby vám život nabízel všechno, co k němu patří.